Náš kamarád Karel má syna…. 15-ti letého syna, který zatoužil projet se s tátou na motorce. A tak Karel plánuje víkend. Návrhů je spousta, mě se chce do Východních Čech, Pavlovi je to, jako vždycky, jedno, hlavně když se pojede na motorce, nakonec Karel navrhuje Západní Čechy. A já na to, co??? Sokolov je pro mě sprostý slovo, vlastně jsem tam nikdy pořádně nebyla, tak co to kecám…jedeme.

V pátek utíkáme z práce trochu dřív a srážíme se na benzince. Karel má totiž jednu skvělou navigaci, je to Navigon z roku nebreč, který obsahuje funkci – motorka, krásná trasa – trochu nevyzpytatelná funkce, dokáže natáhnout 100km úsek na 200km, ani nemkrneš. Takže i cestu na západ si protáhneme užijeme co to dá.

Karlův syn Kuba je na cestu připraven. Navlečený v hadrech svojí maminky, která v dřívějších dobách sedlala Fároše, helmu efektně pod rukou, temný pohled do dáli, scéna jak z Armagedonu. Příslušná děvčata na Instagramu si už teď trhají podprsenky a líbají monitory svých Ipadů.

Skáčeme na motorky a jedeme. Kdo by tušil, že nás čeká 278km a pořád ještě nebudeme v cíli. Funkce Krásná trasa nás pěkně pomotala, občas mám dojem, že jezdíme v kruzích, ale nikomu to nevadí, zastaví nás jedině žízeň, hlad a prázdné nádrže. Nocujeme v malém kempu Stebnice u Jesenice, kousek od Chebu. Vaříme kafe, cpeme se jídlem a rochníme se u ohýnku s plány co bude zítra.

Naším cílem je nejzápadnější bod….Trojmezí u obce Hranice. Karel startuje Navigon s Krásnou trasou a fičíme. Slunce svítí, teplý vítr fouká, Krásná trasa nás vede, ani kousek silnice není rovný….co rovný, v jednom místě tak nějak sjíždíme ze silnice a míříme do pole. Karel se na mě nejistě ohlíží, ale jede dál, tak jedu za ním. No co, je šéf, vede. Cesta se postupně mění spíš v necestu, kufry skáčou jako o život, chromy padají až cesta končí dvorem nějakého domku, ale Karel jede furt, tak snad vidí světlo na konci tunelu. Projedeme komusi dvorkem, kurníkem i stodolou a vracíme se plynule na silnici. Karel se řehtá a trochu se bojí o život, ale nemám chuť ho zabít, líbilo se mi to. Nejzápadnější místo republiky je krásná, klidná louka. Pomník tu stojí, lavička hned vedle informační tabule o tom, jak to tu kdysi vypadalo. Rozbalíme svačiny a vyhříváme se na slunci, musíme udělat několik fotek do našeho přátelského seriálu „pohoda na zahrádce“…pro neinformované, jsou to fotky nohou s pozadím motorky, přírody, v podstatě čehokoliv, co nám způsobilo dobrou náladu. Proč?, to by bylo dlouhý vyprávění.

Odpočinek je za námi a my míříme zpátky do kempu. Za úkol to dáme opět Krásné trase v Navigonu a vůbec nás nepřekvapuje, že se ocitáme v Sokolově, v Lokti (kouknem na hrad, ale bez vstupenky nás nepustí ani na nádvoří, tak si dáme zmrzku na náměstí), Horní Slavkov, Krásno, Bečov nad Teplou. Nevíme kam dřív koukat…silnice jsou nádherně vyžehlené, nikde ani auto, všude kolem kopečky, lesy a nádherná příroda…prostě dalších 250km, které nám způsobily, že rohlík je tak obrovský, že nemít helmy, nejspíš by se nám odklopily hlavy. Přes Lidla to vezmeme zpátky do kempu, koupíme kus prasečí krkovice, protože jsme včera v kempu našli kus takový mříže, která by se náramně hodila jako gril. Lejeme do sebe pivo a cider, cpeme se masem a je to prostě paráda.

Ráno píše kamarád Surio, že se nudí a kde jsme. Udáme polohu a čekáme na příjezd naší včelky na bavoráku. Kolem jedenácté je tu, jak jinak, než přes nějakou mez. Umí ten kluk jezdit vůbec po silnici? Už máme sbaleno, tak Karel zas jenom ťukne na Krásnou trasu a cíl Praha.

Večer jsme doma. Na kontě krásných 750km, šťastný jako štěňata. A já už v tu chvíli vím úplně jistě, že prodám svoji milovanou Guzzinu a koupím Stromka.