Píše se rok 2015. Vracíme se s kamarády z Elefantů, jsme zmrzlí, špinaví a smradlaví, někteří mají ještě pod kůží a to je nejlepší chvíle, na vymýšlení letní dovolené…..a Karel říká…“pojďte objet republiku co nejblíž k hranicím. No a je to. To je plán.

Trasa je jasně na Alešovi. Je to voják, baví ho to a hlásí se dobrovolně. Za pár týdnů je trasa na cestě a po meetingu v hospodě už zbývá se jen těšit.

V den D máme sraz na pumpě kousek od Kladna, sešikujeme se do pěkných dvoustupů, Aleš, já, Surio, Pavel, Karel, Kačka (jako batůžek) a mastíme na horu Svatého Šebestiána, kde oficiálně odstřelíme začátek naší expedice. Dáme kafe, cígo, pak to hodíme doprava a doleva a jsme někde, kde jsme nikdy nebyli. Motáme se po lesních cestách, silnicích, kde už ani lišky nedávají dobrou noc, protože je to na ně moc daleko. Pavel si skoro rozbije hubu na štěrku, chytá řídítka skoro až za ušima , ale chytí je a jede dál. Slunce svítí jako blázen, nálada je báječná a já za to tahám, skáču přes šutry a kořeny, jako nemělo bejt žádný zejtra. Zakempíme k maličkém kempu na Skalce u Chebu. Dáme guláš, uvaříme kafe, otevřeme nápoje a tak nějak, nevím jak se to stalo, ale stočíme hovor ke Chemtrails. Po hodině hovoru víme, co se všechno děje, co to na nás z nebe padá, jsme ochotni akceptovat i mimozemšťany na odvrácené straně měsíce a jsme nucení odmítnout řízeček pana domácího, protože se dusíme smíchy a pozřít jakoukoliv potravu bychom mohli leda předemletou. Končíme Alešovým výkřikem „já vás všechny nenávidím“ a odplazíme se do svých stanů, odkud se ještě dlouho do noci ozývají přidušené výbuchy smíchu. To to pěkně začíná.

A ráno jedeme dál. Nádherný Český les. Silnice klikatící se lesem, prosvítající slunce mezi stromy, poslouchám jenom bublání výfuků a motám se chvilku doleva, chvilku doprava, s otevřeným hledím nechávám teplý vítr, aby mi fučel do xichtu a užívám si každý okamžik. Další noc nás čeká v kempu v Horní Vltavici. Skvělý kemp. Platíme 70,- za stan, 20,- za motorku a párek v rohlíku kupujeme asi za 15,-. Neuvěřitelný. No, kluci se toho nebojí a nízké ceny doženou množstvím zkonzumovaných piv. Sotva rozbalíme stany dojde k seznámení, které nám zůstává už navždy zapsané v paměti. Kolem stanů jede kluk na kole. Může mu být tak 6, na řídítkách pískacího krokodýla a Karla nenapadne nic lepšího než kluka zastavit a říct….“ty máš ale pěknýho krokouše“…no a kluka už se nezbavíme. Dali jsme mu jméno Pes, protože nám hlídal stany, když jsme si šli pro pivo. Chtěl nás hlídat i v noci. Skoro si myslím, že tam sedí dodnes.

Ráno balíme potichu a rychle, aby nám Pes náhodou neskočil do kufru a razíme dál.

Šumava, Lipno a dál kopírujeme hranice. Míjíme vesničky o pár domcích, občas potkáme krávu, ovečku, které plaší moje a Pavlovy výfuky. Občas jsou silnice tak rozbité, že pochybujeme jestli je to ještě cesta, pak se najednou, v naprosté pustině, mění na luxusní autostrádu, po které projedou tak dvě auta týdně…nechápu to. Odpoledne dorážíme do Lesné do kempu a motocyklového muzea. Je brzo, rozhodíme stany, v kempu jsme skoro sami, takže místa dost a jdeme do místní hospůdky a muzea. Mají tu skvělého číšníka….epesní vietnamec, který bohužel v hlavě neudrží ani jedinou část objednávky a o tužce a papíru ještě nikdy neslyšel, takže se necháme překvapit s čím ten kluk pitomá vlastně přijde. Nakonec je to fuk….dobrá nálada nás neopouští a navíc, Karlův brácha Tom píše, že nás další den dožene. Těšíme se na Toma a jdeme spát. Probouzí nás podivné zvuky…jo, spali jsme na jednom obrovském mraveništi. Surio, se svým oranžovým stanem, vypadá jako mravenečník. Mlátí sebou ze strany na stranu a stříkají z něj mravenci. Jsou všude. Tlemíme se jen do té doby, než zjišťujeme, že jsme na tom všichni stejně, jen to na těch našich zelených barvách není tolik vidět. Likvidujeme to mravenčí neštěstí a chystáme se na další cestu. Prší. Ty blbí mravenci nám lezou do věcí, tašek, do kufrů, asi je sere, že prší, chtějí pryč a na vlak to mají daleko.

Prší celý den, ne úplně moc, ale furt něco padá. Aleš se navlíká do goretexu, ten je v pohodě, ale my ostatní se musíme nasoukat do nezmoků. Takže tvoříme takovou zeleninovou kolonu….kukuřice, hrášek, hrášek, kukuřice. Morava je boží, pořád je na co koukat i když je mokro, prší pořád víc a víc, už se těšíme do kempu…nevíme co nás čeká. Hovězí…to je fakt název. Cestou píše Tom…jsou s Radkou asi hodinu za námi, promočení až na kost. Od Prahy slejvák jako prase a jde za náma. Tak vletíme do kempu s tím, že vezmem jednu chatku, ať má Tom s Radkou kde usušit věci až přijedou. Netušíme, že paní správcová má svůj osobitý názor na motorkáře, tím tuplem, když jsou v davu. Obává se, že máme v plánu dělat bordel a aby toho neštěstí nebylo dost, při podrobné lustraci našich dokladů zjišťuje že Katka je Slovenka. Nastává byrokratický kolotoč, na jehož konci budeme přísahat na bibli a podepisovat krví, že jí známe a nemá na těle přivázanou výbušninu. Baba praštěná. Ale nakonec je všechno fajn. Tomáš s Radkou přijíždějí, jejich Varadero se cestou skoro rozpustilo pod tím návalem deště, jdou se sušit do chatky a my jdem na pivo.

Další den je nás o páreček a jednu motorku víc a razíme na sever. Kousek cesty se motáme mezi Čechami a Slovenskem, v jednom lese mi dochází benzín. No, kdo by to čekal. Podle místních turistů je nejbližší pumpa 7km z kopce. Tak pokládáme motorku na bok, aby se benzin přelil a bez čekání valím z kopce. Pravé zatáčky beru obzvlášť zostra a doufám, že těch 7km doplazím a nebudu tlačit. Vyšlo to. Déšť je pryč, přišlo vedro a to pořádný. Plazíme se přes Ostravu, Třinec, kolem železáren. Tohle je hnusná část cesty. Na všechny nějak dopadá únava. Jednomu se chce čůrat, druhýmu kouřit, třetí má hlad, až se Aleš naštve, zastaví v Třinci u Lidlu a pošle nás, ne do prdele, jak bychom čekali, ale nakoupit. Odměnou tohohle utrpení je kemp, který nás čeká a který chvíli hledáme v Javorníku. Surio si ustele na parkovišti přesně na místě, kde jsem ještě před nanosekundou stála, ale v další nanosekundě zvedá motorku, aby ho nikdo neviděl. Smůla, viděli to všichni, hádejte kdo dneska bude terčem vtipů. Mají tu, v areálu Červenka, eko kemp, vypadá trochu jako místo, kde je planeta ještě v pořádku a po našem odjezdu zmizí v páře. Tráva je tu zelenější než všude jinde, obloha je nejmodřejší, voda nejmokřejší…hezký, možná trochu sterilní, ale máme pro sebe tu zelenou trávu.

Ráno balíme ten náš cirkus a valíme dál Východními Čechami. Stavíme se u Alešových rodičů, konec dnešní etapy je u kamarádů, kteří v Peci mají penzion. A aby to nebyla taková nuda, hodím cestou tlamu na jednom odpočívadle. Viděli to všichni, takže kdo bude dneska terčem vtipů? A protože se Aleš dělal i s roadbooky, ráno pojedeme každý zvlášť. Bez mapy, jen s roadbooky , kousek přes Polsko, sraz je v Harrachově na benzince. Kdo netrefí, je trdlo a trumpeta a budeme se mu smát. Trefili jsme všichni, takže se není komu pošklebovat.

Poslední noc nás čeká u nás na chalupě. Ještě před tím potřebujeme nakoupit něco k jídlu, tak to zahneme do Rumburka k Lidlu. Karel tam dojíždí po prázdném zadním kole, někde to píchnul. Tak tam chvíli čarujeme, pak do pneumatiky napustí to opravný svinstvo z benzinky, dofoukne a jede se dál. Kupodivu ta guma potom takhle vydrží až do Prahy. Rozložíme se na louce nad chalupou, rozděláme oheň, pečeme buřty a pohoda.

Máme před sebou poslední den. Motáme se Českým Švýcarskem a pomalu míříme zpátky k hoře Svatého Šebestiána, abychom naši expedici zakončili. Zbývá nám posledních 8km, když na křižovatce beru za plyn a nic…prasklo lanko. Dotlačíme motorku k benzince a opravujeme. Karel má naštěstí opravnou sadu a lanko naštěstí prasklo hned na kraji. Takže snaha je korunována úspěchem a my můžeme dojet na konec.

Loučíme se s Alešem, který už s námi nemůže zůstat a spěchá domů a my ostatní, co máme ještě pár dní dovolené přemýšlíme co dál. Jedeme do kempu v Chomutově. Kamencové jezero. Nejhnusnější, nejdražší, nejhlučnější a vůbec bléééééé kemp všech dob. Nikdy tam nikdo nejezděte.

Ráno se všichni rozjíždíme jiným směrem. Strávili jsme spolu 10 dní klidně bychom mohli pokračovat, jsme dobrá parta, ale mě se chce zpátky na Šumavu, Karel chce opravit gumu, Surio tak úplně neví. Tak se poobjímáme, zamáváme si a tradá.

Konec krásné dovolené, užili jsme hromadu srandy, viděli spoustu krásného, zmokli jsme, zpotili jsme se a těšíme se na další společnou cestu.