Tenhle příběh se začal formovat před rokem, kdy jsem došla k tomu, že moje Moto Guzzi, nejlepčejší a nejúžasnější motorka, se kterou jsem brázdila České, Slovenské luhy a háje, už mi tak úplně nestačí a nastal čas na změnu. Netrvalo dlouho a v garáž mi stál Suzuki V-strom 650 a plány na další cestování byly v plném proudu. A tak se přihodilo, že v neděli 3.6. jsme stáli na startovní lajně ve složení:

 Břeťa Krupička – V-strom 650 – Mitas E07

 Tomáš Lajčík – BMW F650GS – Mitas E07

 Ondra Jánský – V-strom 650 – Metzeler Tourance

 Pavel Viktora –  Transalp 700 – Mitas E07

 A moje maličkost -V-strom 650 – Mitas E10

1. Den (3. června)

Dohodli jsme se, že nebudeme pořádat žádné dlouhé přesuny, žádné dálnice a pojmeme celou cestu jako jeden dlouhý výlet a užijeme si každý kilometr. Vyzbrojeni mapou, Břeťovou laškovnou navigací a průvodcem Offroad Guide – Bosenské šotoliny se vydáváme vstříc dobrodružství. Břeťa plánuje cestu přes Rakousko. Motáme se po okreskách, příroda je krásná, počasí ideální. Sölkpass je zavřený, ale raději se přesvědčíme, že tam tu značku nezapomněli omylem, tak jedeme nahoru. Tady nastává moje první setkání s krávami na silnici. Určitě to hromada cestovatelů zažila, já koukala jako tele, když si jedno tele řeklo, že mi přeběhne přes cestu a jeho maminka, ve velikosti parní lokomotivy, na mě výhružně hleděla. Valíme si zatáčkami, srdce nám plesá až dorazíme k místu, kde prostě chybí kus silnice. Břeťa ještě pro jistotu zkoumá jestli se to nedá někudy překonat, ale pokud motorky nenaučíme lítat, tak ne. Takže otočka a zpátky dolů. K mojí radosti, parní lokomotiva čeká o pár set metrů níž, než byla původně a hledí stejně výhrůžně jako poprvé. Když nevyšel Sölkpass, míříme k Nockalmstrasse. Touhle cestou jsme kdysi jeli za vydatného deště a ostatní tam ještě nebyli, tak to chceme zkusit znovu. No nádhera nesmírná se odehrává. Zatím co my ostatní břídilové brousíme stupačky, Tomík hobluje rovnou kufry. Šťastní jako ty blešky sjedeme kousek pod Villach, kde Ondra najde kemp. Mají tam přístřešek, takže se nenamáháme se stavěním stanů.

2. Den (4. června)

Další kus cesty je plně v Břeťových rukou, ostatně jako téměř všechny dny a my jsme za to moc rádi. Břeta jako jediný z nás, je zcestovalý jedinec. Takže ráno hup na stroje, lehce lízneme Itálii a zastavíme u Lago del Predil. Kluci se jdou koupat do té ledárny, já jako jediný rozumný člen výpravy zůstávám na břehu, abych jim poskytla první pomoc po tom, co zmrznou a vařím jim kafe. Pavel se opatrně plácá na břehu a klepe se zimou, když Břeťu popadne myšlenka, rozběhne se a vezme ho s sebou do vody a taky mu na první dobrou vyhazuje koleno. Slušnej výkon na druhý den cesty, ale Pavel zkušeně hodí koleno zpátky a tváří se jako drsňák. Dopijeme léčebné kafe a jedeme na Mangart, kde je taky zákaz vjezdu. Ale když už jsme v tom porušování pravidel, jedeme nahoru. Kousek pod vrcholem nás zastaví hromada sněhu, takže se pokoulujeme a jedeme zpátky. Prohlídneme si pevnost Kluže a Ondra zase zkušeně vyhledá kemp a zase skvěle našel kemp s přístřeškem. Takže zase žádný stan.

3. Den (5. června)

Ráno výjezd na Vršič. Jestli na Nockalmstrasse naše srdce plesala, tak tady řvou do světa rajskou píseň. Tomáš už prostě bez okolků rve kufry z obou stran, Ondra má rohlík, že kdyby neměl helmu, odklopila by se mu hlava. Pokračujeme k jezeru Bled. Ondra tam prý byl na svatební cestě, tak mu dopřejeme trochu nostalgie, navíc čochtani se zase chtějí koupat a musíme Ondrovi trochu zlepšit náladu…tolik se těší do Bosny a na šotoliny a my furt zdržujeme, tak je z toho malinko smutnej. Natáhneme to tedy do Chorvatska a už se trochu honíme s deštěm. Tady nás něco naučí Břeťova vypečená navigace a pošle nás do míst kde strávíme dost času. Je to lepší než hrát na babu. Motáme se doleva, doprava v zeleném porostu, navigace se furt tváří jako, že ví kudy jedeme. Trávu tu nesekali od dob Jugoslávie, naše vrozená orientace je v troubě. Vyplazíme se někde u města Ogulin, kde Ondra opět neomylně najde skvělé ubytování. Tentokrát v rodinném domku, dokonce i s pračkou. Zase žádný stan.

4. Den (6. června)

Břeťova navigace si řekla, že toho nemáme dost a posílá nás zpátky do toho zeleného bludiště kolem Ogulinu. Na pumpě zjišťujeme, že mi teče vidle. Sháníme nějaký obchod, ale tady prostě nic není, takže zamotám kolem vidle hadr a jedeme dál s tím, že to budeme pozorovat. Tady už konečně nacházíme první trasu z Offroad Guide, která začíná v Chorvatsku a to je výjezd na Željavu. Najdeme správnou odbočku k výjezdu, ale stojí tam policie a že prý jsme moc blízko u Bosenských hranic a pokud projedeme tak nás zatknou. Břeťa je chvíli přemlouvá, ale jsou neoblomní a Ondra propadá trudomyslnosti. Musíme do Bosny nebo se nám utrápí. Takže otočka a směr Bihač. Na kraji Bihače Břeťa zaznamená kemp a tak šup do něj, mají tam zase přístřešek, takže zase bez stanů….už je nám to trochu trapný 😊

5. Den (7. června)

Ráno se loučíme s Tomíkem. Musí zpátky do Čech na jinou akci. Dlouho ho přemlouváme, aby nejezdil, ale stejně odjíždí. Se slzou v oku ho propouštíme, máváme a troubíme a pak míříme k naší první šotolině v národním parku Una k vodopádům. Šotolina je pěkná, bez velkých nástrah, za což jsem velmi ráda, protože mi to ještě moc nejde. Vodopády jsou úchvatně nádherné, dáme si tam boží místní kafe a míříme k další šotolině v průvodci k vodopádu Martin Brod a Drvaru. Vodopád je ve městě, ale přes to je úžasný. Pokračujeme k nájezdu na další šotolinu za městem. Hned na nájezdu potkáváme pána s paní na procházce, ne že by to bylo důležité, ale potkáme se s nimi ještě znovu. Zastavujeme u přístřešku a čochtani zase chtějí skočit do vody. Voda je ledová, čochtani ječí jako o život a kolem znovu prochází pán s paní na procházce. Uděláme si kafe a prohlížíme si co nás čeká. Průvodce říká, že za mostem je úsek, který nazývá zelené peklo, který netrvá dlouho a dál výjezd a výhled na okolí. No tak hurá do toho. K zelenému peklu vede most. Bez zábradlí, dřevěný jen se dvěma vyztuženými kolejemi….no co se dá dělat, motorka lítat neumí, musíme to přejet. A pak to začíná….zelené peklo. To je ale humus. Dvě koleje, zarostlé křovím ze všech stran. Prodíráme se tím nesmyslem, větve nás fackují. S láskou si vzpomínám na enduro kemp s Davidem Pabiškou, kde jsem byla před měsícem a kde do mě David tloukl balanc na motorce. Jak se mi to teď hodí. Jsou místa, kde moje tělo a motorka netvoří jeden celek, ale abych se vyhnula větvím, jsem nakloněná vedle motorky a vyrovnávám. Říkám si, že průvodce psal, že to netrvá dlouho a už teď je to nekonečný. Interkom začíná pípat, když se vzdalujeme a na poslední chvíli slyším Pavla jak říká „ležím a nemůžu zvednout motorku“. Tak najdu místo, kde se dá zastavit a běžím zpátky. Transalp se válí v  opačném směru, přední kolo zabodnuté v roští a kdo nejde okolo? Pán s paní na procházce. Oba se řehtají, paní mi podrží helmu a pán pomáhá motorku vyrvat ze spárů zeleného hnusu. Je prasklý držák na kufr a už se i vrací Břeťa, kterému jsme chyběli do počtu. Popojedeme do místa kde křoví trochu ustává a ohledáváme škody. Břeťa padá do jámy a Ondrovi se to zdá jako prima nápad, tak tam zahučí taky. Najednou se z listí vynoří jakýsi místní obyvatel a rád by pomohl s opravou. No proč ne. Vzápětí zjišťujeme, že pán nemá svářečku, ale třímá v ruce kladivo a rád by si bouchnul. Tak kufr heftneme kurtou a bereme do zaječích. Ve volném čase kouká Ondra do telefonu a prorokuje, že zelené peklo trvá ještě 1,2km a pak následuje něco, co vypadá jako výjezd na střechu světa. V obou případech má pravdu. Když si vzpomenu, že jsem v Brně nechtěla vyjet na výjezd….tady ho mám tak 15x a ještě hustě posypaný kamením. Trochu lituju, že jsem nevyužila místního pána. Třeba by přebouchal motorku na letadlo. Drápeme se nahoru, zadní kolo hopsá po kamení až v jedné zatáčce zapíchnu pohled na pěkně vyjetou kolej, zajedu do ní a už ležím. Pavlovi to asi přijde jako nejlepší co se dá dělat a lehne taky, kousek pode mnou, jasně, že na levý bok, kde je prasklý držák. Břeťa mi zvedne motorku a protože vidí, že jsem ufuněná jako sentinel, vyjede mi o dvě zatáčky výš, z toho nejhoršího. Další šotolina je malinko příznivější. Ondra má nějaké super offline mapy, které nás vedou lesem na návrší, odkud je opravdu krásný výhled na okolí. S překvapením zjišťujeme, že je skoro šest hodin a nám chybí ještě pořádný kus cesty. Břeťa objevuje přístřešek. Očividně ho tu zbodovali místní, je tu i gril, jezírko, potůček, tak zůstáváme. Zase bez stanu. Večer projíždí kolem místní obyvatel, zastaví se, tak mu nabídneme kafe. Konverzace trochu vázne, jazyková bariera zřejmě, ale ptáme se jestli můžeme zůstat a on říká naše je vaše. Snad nás v noci nepřijde nikdo zamordovat. Před usnutím se bavíme o tom že tu jsou medvědi a vlci, hrdinové se mi smějou, že se bojím, nakonec vystraší nejvíc Ondru.

6. Den (8. června)

Vyhajaní do růžova, zdoláme zbytek cesty do Drvaru. Najdeme autodílnu, kde mají svářečku, opraví Pavlovi držák kufrů a Břeťovi držák topcase, který má taky prasklý. Nakoupíme a jedeme na další šotolinu k jezeru Šátor. Cesta je úžasná. Začíná malým výjezdem, po včera nabytých zkušenostech se cítím jistější a trochu přidávám. V jedné zatáčce si přidám ve volném kamení, zadní kolo se mě snaží předjet, tak sebou fláknu. Břeťa a Pavel mi zase pomáhají s motorkou, ale protože už jsem terénní koza, skočím na ní a jedu dál. Zbytek cesty je úžasná trasa lesem až k jezeru, ze kterého dýchá takový klid a pohoda, jakou jsem dlouho nezažila. Tiše tam sedíme a čumíme do té nádhery. Pak se vrátíme kousek lesem a odbočíme na další lesní trasu do vesnice Rore. Není to úplně podle průvodce, ale nám se to tak líbí. Z Rore vede dlouhá šotolina do Glamoče, cestu lemují krátery vytvořené krasovou činností. Je to nádherný pohled, po hladké šotolině se dá docela mastit, nepotkáme ani živáčka. Do Glamoče přijíždíme jako ředitelé vápenky, zaprášení tak, že na nás není jediné čisté místo. Na obědě si naplánujeme další šotolinu a to zkratku do Mostaru a chceme se k ní ještě dnes přiblížit. Jedeme k jezeru Blidinje a hledáme kemp. Začíná pršet a nikde nic…po 50km ani známka po jakémkoli bydlení, místní na nás koukají jako bychom spadli z Marsu, netuší co je kemp. Už se skoro stmívá, když se na břehu jezera Blidinje objeví kus rovného placu. Tak to tam zapíchneme, rozděláme stany (poprvé) a jdeme chrnět. Netušíme, že se k nám blíží konec světa. Kolem půlnoci začne vichřice a slejvák takových rozměrů, že jsme rádi, že nám neodletí stany, místo toho každému z nás nafackují. Nám protéká stanem taková malá řeka, protože jsme si chytře nepostavili ložnici, ale hodili vršek stanu jen na plachtu, střídavě houká Ondrova a Břeťova motorka pod náporem větru. Pak to všechno skončí, aby to mohlo kolem třetí hodiny začít nanovo.

7. Den (9. června)

Ráno vstáváme zmačkaní jak papír od sekaný, ale nevzdáváme se plánů na další šotoliny. Chceme projet kolem Ploče a dál šotolinovou zkratkou na Mostar. Po ujetí ani ne 10 zatáček, ale začíná strašně pršet. Tak dnešní šotoliny vzdáváme, otáčíme se a jedeme na Mostar po silnici. Cesta se krásně vine, před námi je nádherná dřevěná brána kde nám děkují za návštěvu přírodního parku Blidinje, zapomněli na ní ovšem napsat, že pod ní končí silnice. Hrc a jsme v šotolině. A to jsme si říkali, že dneska žádná nebude. Střídavě prší a svítí slunce, svlíkáme a oblíkáme nezmoky až k hranicím s Černou Horou, kde si Břeťa fikaně uklízí techničák tak, aby ho později nemohl najít. Valíme si dál Černou Horou, silnice jsou krásné, až si všimnu cedule u cesty. Píšou tam sanace puta a hrc zase šotolina. To je snad nějaká místní kratochvíle. Po několika kilometrech končí šotolina stádem krav, jdoucím svým tempem. Dojedeme až do Kotoru, kde hledáme kemp. Břeťa nemůže najít kemp, kde prý kdysi byl, tak stavíme na benzince a hledáme co kde v okolí je, když k nám přiběhne paní a nabízí ubytování. Chce za noc 7,5€, tak jedeme za ní. Ubytování je skvělé, paní se o nás stará jako o vlastní.

8. Den (10. června)

Volný den. Chceme si trochu odpočinout. Jedeme na pláž, koupeme se v moři, cpeme se dobrotami  a je nám líto, že tu s námi není Tomáš.

9. Den (11. června)

Ráno balíme a vyjíždíme na Lovčen. Další úžasné panorama, připadáme si, že jedeme do nebe. A zase hrc a šotolina. Od vrcholu Lovčenu rozšiřují silnici, takže až k mauzoleu jedeme po kamení. Předjíždíme auta, která se třesou o své podvozky a připadáme si jako králové terénu. Podíváme se do Njegošev mauzolea, kdo by to tušil, že na vrchol vede 462 schodů. Pokračujeme k albánským hranicím a na silnici SH20, modle motorkářů. Tahle cesta se mi vryla hodně hluboko do paměti. Ukázkový asfalt, za který by se nemusela stydět kdejaká rakouská hochalpinstrasse, všude kolem obrovské vrcholky hor, sem se mi výborně hodí slovo rozeklané. Ale taky všudypřítomné krávy, ovce, prasata, koně, kteří se pasou podél svodidel té bezchybné silnice, nuzné domečky, babičky sedící u silnice, děti žebrající uprostřed cesty. Ta cesta je nádherná, přes to je mi z ní vlastně smutno a tísnivě. Vzpomínám si na svého dědečka, geniálního hudebníka, který když slyšel něco, co neladilo jeho uchu říkal, že to zní jako „pásla koně na betoně“. A tady mi to neladí. Znovu překračujeme hranice s Černou Horou, Břeťa si znovu uklízí techničák, tentokrát pod plast v motorce a drobně šílí, dokud mu ho Pavel nenajde. Míříme k jezeru Plav, kde zakempíme. Místa pro stany jsou domovem krtka, tak volíme pokoj, za který chtějí jen 8€.

10. Den (12. června)

Chceme vidět Durmitor. Břeťa tam prý byl dvakrát a pokaždé pršelo, tak dnes se to snad zdaří. Zastavíme se u mostu přes řeku Tara. Most je úžasný, ale je tu hrozně lidí. Po dnech, kdy jsme nepotkali ani živáčka, mi to hrozně vadí. Pověstný Žabljak mě štve ještě víc, všude davy. Ale pak vjedeme na Durmitor a všechno je to pryč. Je to rozhodně to nejkrásnější co jsme viděli. Nevím kam dřív koukat, abych nesjela ze silnice, Ondra najde takovou malou šotolinovou odbočku, tak se tam schováme a dáme vrcholové kafe. Tohle místo má neuvěřitelnou atmosféru. Sem by měli vozit všechny unavené a vystresované manažery, zahodit jim klíče od auta a telefon a nechat je pěšky chodit tam a zpátky. Z Durmitoru sjíždíme k Pivsku jezeru. Cesta se klikatí mezi skalami a vede tunely hrubě vytesanými ve skalách. V silnici jsou díry na kopačák, v tunelech tma a mokro. Světla od Ondry a Břeti, kteří jedou přede mnou hází na stěny takové zvláštní stíny, že čekám, kdy mi na řídítkách přistane zombie a ukousne mi hlavu. A zpět do Bosny. Kousek od Foči končíme v kempu Tara ´87 a znovu moudře volíme chatky. V noci je zase bouřka, blýská se ze všech světových stran a ještě ráno prší.

11. Den (13. června)

Vybíráme další šotolinu z průvodce. Nájezd má být z vesnice Lukavac, kterou míjíme, takže se vracíme. Znovu začíná pršet, ale když už jsme tady, tak to chceme zkusit. Průvodce říká, že nás čeká těžký výjezd a pak už jen krásná šotolina na Bjelašnica vrch, kde mají být pozůstatky lyžařského centra olympiády ´84, které by Ondra rád viděl. Vjedeme na cestu, po krátkém výjezdu následuje krátký sjezd a bláto. Břeťa ho zkouší jako první, soudíme, že se mu moc líbí, protože s elegantní piruetou parkuje motorku do příkopu.  Vyprostíme Modrou z porostu (pozor ta motorka má jméno podle barvy) a pokračujeme. A tady začíná průser. Je jasný, že tady ta bouřka rozhodně byla a je patrné kudy voda tekla a co všechno s sebou brala. V cestě jsou vymletá koryta, občas se dají přejet, občas se dá držet při kraji, občas prdlačka. Drápu se nahoru co to jde, v puse jako na Sahaře a je to nekonečný až vletím do jednoho koryta. Z pohledu nezávislého pozorovatele by to mohlo vypadat, jako že jsem královna terénu, skutečnost je taková, že dostanu dva mocné kopance od zadního kola, které mě posadí na zadek, omylem si přidám, přeskočím z levé strany cesty na pravou, ani nevím jak to ustojím a končím. Vzdávám to dvě zatáčky před vrcholem, tohle prostě nedám. Kluci ještě vyjedou o ten kus výš, kde najdou 200m krásné šotoliny, ale dál pokračuje stejný marast, takže se vrací a dáváme kafe na odpočinek. A to nás čeká ještě cesta dolů. Z kopce by to mohlo jít líp, ale po cca 20 metrech dostávám další dva mocné kopance a bez mezipřistání na sedle rovnou házím tygra. Pavel je solidární a šlehne sebou taky. Břeťa s Pavlem mi zvedají motorku a já šnečí rychlostí zplazím ten ohavnej kopec dolů a nechápu jak je možný, že jsem to vyjela. Další šotolinu vzdáváme. Všude je mokro, nemá cenu se tu zlikvidovat a není to domácák z matiky, všechny šotoliny nejsou povinné. Sjedeme se podívat k, dnes už rozpadlému hotelu, v centru olympijských her ´84, vyfotíme se na stupních vítězů a míříme na Jajce, kde je vodopád a chceme tam nocovat u Plivska jezera.

12. Den (14. června)

Ráno vytrvale prší, meteoradar říká, že bude pršet furt a nekecá. Dneska se chceme prokousat až do Slovinska a zítra si vybrat nějaké pěkné cesty v Rakousku. Prohlídneme si vodní mlýny a jedeme na Banja Luku, sice prší, ale cesta je pěkná. Líbí se mi místní úpravy silnic…u nás by aspoň postavili ceduli s nápisem frézování, tady prostě frézování začíná a mizí bez varování. Doufám, že sem nejezdí naši silničáři na dovolenou, aby se něco nepřiučili. Přestává pršet až na Slovinských hranicích a odtud taky začínají nádherné cesty se spoustou zatáček. Jedeme až do vesnice Kamnik, kde kempujeme. Břeťova laškovná navigace nás posílá do lesa, ale protože už se skoro stmívá, vracíme se na silnici, protože není čas na nějaké experimenty.

13. Den (15. června)

Dneska bychom to chtěli natáhnout do Greinu. Tak nějak náhodně vybíráme cestu mimo velká města a úplně hlavní silnice, nakonec je z toho božsky nádherná cesta plná zatáček, kterou dojedeme až do Greinu.

14. Den (16. června)

Poslední den. Po silnici 119 jedeme do Třeboně na poslední společný oběd a loučíme se.

Byla to nádherná společná dovolená, plná zážitků. Najezdili jsme 4.200km, asi miliardu zatáček. A za mě…s touhle partou bych jela na konec světa. Nehádali jsme se, vyhověli si, plnili si přání, bavili se a celé dohromady to bylo dokonalé.