Mates bydlí u Mladé Boleslavi. Přijel jsem k němu kolem oběda a šli jsme rovnou do garáže. Stál tam, na hlavním stojánku, naleštěný, hrdý, krásný, prostě můj V-Stromek. Vytlačili jsme ho před garáž na prašnou cestičku a já se začal navlíkat do hader. Mezitím se u Matese sešli kámoši podívat na tu leštěnku, co stála venku. Sešlo se jich asi pět, a jak jsem doufal, všichni se rozhodli, že počkají, až odjedu a pak se půjdou ožrat. Protahoval jsem oblíkání, co to šlo, ale víc už jsem toho na sobě neměl a přišel ten okamžik, kdy jsem prostě musel odjet. Viděl jsem se v kotrmelcích hned po metru, už dopředu jsem slyšel jejich smích a pošklebky, na zádech jsem cítil jejich pohledy. Naposledy jsem si podal ruku s Matesem a nahodil motor. Chlapi uznale pokyvovali hlavou, já posadil svou zadnici na stromka a kopl tam jedničku. Chlapi dál uznale pokyvovali, jak inženýři v Suzuki vymysleli systém chcípáku na bočním stojanu a já znova hledal, jak motorku nahodit. Povedlo se, pouštím spojku, neotáčím se a už jsem na cestě. Ujel jsem 300 metrů a uviděl benzínku. Zastavil u ní, sedl si do stínu a snažil se uklidnit těch 250 úderů srdce za minutu. Ok, žiju, jak se do toho lije benzín? A hurá, mám to, beru plnou a motorku si pořádně prohlížím. Když už jsem viděl dost, srdce se mi uklidnilo a z nonstop benzinky odjela snad i obsluha jsem se vydal na cestu. S přibývajícími kilometry a houstnoucím provozem jsem se bez navigace hnal po cestě na Havlíčkův Brod a Jihlavu abych dojel do Náměště nad Oslavou. Někomu jsem před cestou říkal „Ne, po dálnici nepojedu, nejsem kretén, ne?“ a tak jsem se jí vyhýbal jak čert kříži. Jenže po půlhodinové zácpě ve Velkém Meziříčí a lehkou ztrátou orientace jsem se ocitl na nájezdu na D1 a už se nedalo nic dělat. No ok, jak pojedu po dálnici, ale nepoženu to, ne? Však ji mám teprve tři hodiny, ne? Tak jsem se v kile zařadil za kamion a snažil se všemi svaly udržet aspoň tvar motorkáře v té turbulenci za tím vlakem dálnic. To nepůjde, blesklo mi hlavou a rozhodl jsem se ho předjet. Jenže jak jsem vyjel do levého pruhu, uviděl jsem v pravém kolonu kamionů snad až do Brna. Maličko jsem zrychlil a předjížděl jsem kamiony. No ale to způsobilo okamžitou kolonu blikajících a spěchajících plechovek snad až ku Praze a tak jsem chca nechca za to musel vzít a trošku poodjet. Všimli jste si někdy, jakou neodolatelnou potřebu předjet motorku plechovkáři mají? Musel jsem valit 170, abych aspoň těm největším honičům odjel. Když jsem sjížděl na Velkou Bíteš, říkal jsem si, že to určitě nebyl dobrý nápad, hlavně vzhledem k mým půldenním zkušenostem. Do práce jsem dojel v pohodě a ještě v noci jsem se díval z okna, jak můj stromek spí pod lampou a věděl jsem, že nás čekají velká dobrodružství.