Přišel srpen a já začal pracovat v Náměšti nad Oslavou. Nastoupil jsem prvního a třetího jsem už otravoval místní autoškolu, že bych rád jako ten řidičák. Majitel ve mně viděl jasný talent a odkázal mě na Pepu z Třebíče, kterému říkal Tygr, že to bude borec přesně pro mě a že budu spokojený. Pepa byl borec. Místo pozdravu na mě spustil: „Na čem jezdíš?“ „ Na ničem“ po pravdě jsem odvětil. „Vole nekecej, mě to můžeš říct, já to jenom potřebuju vědět, ať se podle toho zařídíme!“ Slovy „Pepo fakt sorry, ale já vážně na ničem nejezdím!“ jsem se snažil vypudit z hlavy první zatáčku v Hájku a Mirka v kopřivách a Tygra přesvědčit, že to myslím vážně vážně. „No, ale na kole umíš, ne? Balanc udržíš?!“ Tak na kole jsem rozený Pospíšil, tak jsem ze sebe vysoukal, že jasně, Pepa mi uvěřil a za 10 minut jsme seděli na motorce. Tygrova garáž je v kopci v křižovatce tvaru T, takže pro začínajícího motorkáře ideální. Před rozjezdem se mi v hlavě honila moje jízda po zadním, Mirek v kotrmelcích, kamínky v prdeli a první zatáčka, ale naštěstí mě Pepa nenechal tu spojku úplně pustit a vyrazili jsme.

Nebudu to protahovat, kromě pár špatných zařazení, rozjíždění do kopce a troubení na celé kolo místo vypínání blinkru jsem to celkem zvládl, opičárny na polygonu taky, za hodinu na osmičce jsem si raději ještě připlatil a přišel den zkoušek. Fráze blinkr-zrcátko-mrtvý úhel mi zůstane v hlavě napořád. Teorie v pohodě, jedna chyba jen aby to nevypadalo a hurá na jízdy. Jel jsem až po klucích, co dělali malé áčko, tak jsem měl aspoň čas trochu postresovat. Nejvychytanější bylo nouzové brzdění, protože to bylo rozumně koncipováno proti zdi garáže, ať v tom máme jasno a nesnažíme se pokračovat v jízdě. Přede mnou jen kluk, co si akorát rozšiřoval noty na velké áčko, tak jsem jen smutně zíral s jakou bravurností profrčel tu opičárnu a byla řada na mě. Ale bylo to v klidu, jeden kužel zemřel při rychlém slalomu, kdy jsem měl pocit, že jedu moc pomalu a pořádně jsem za to vzal, ale napodruhé jsem to už bravurně zvládl a odjížděli jsme na projížďku do města. Čekali jsme u tygra v garáži, až na nás dojde řada a navzájem jsme se chlácholili, že polda je v pohodě a že to všichni dáme. Mladík, co jel přede mnou, si sundával přilbu a s úsměvem říkal, že to bylo v pohodě, že to je brnkačka, dokud se nepřiřítil rozběsněný Tygr a neřval na něj, co je to za magora, když neví, kdo je v křižovatce na hlavní. Ten chudák si najel do křižovatky, a přesto že byl na hlavní, začal galantně všem dávat přednost. A když se ho polda zeptal, kdo je teda na hlavní, smutně se začal rozhlížet. No ok, tak snad takto nedopadnu. Skočil jsem na Súzu, polda na svoji a jeli jsme. Asi kilometr před vlakovým přejezdem jsem zpomalil na 30, abych mu ukázal, že vím, kolik se na přejezdu jezdí a tak nám čas pěkně utíkal. Dojeli jsme zpátky a říká ok, máš to, akorát jsi nemusel zasekat půlku Třebíče svou pomalou jízdou na přejezdu. A pak že v autoškole při jízdách máme „přehánět“. No ale co, bylo hotovo.

Skočil jsem do plechovky (protože už jsem byl motorkář, ne, tak přece nebudu říkat auto), dojel do Prostějova a požádal si o řidičák s upozorněním, že to potřebuju rychle. Vyplázl jsem pětibábu za express dodání a těšil se na moji první jízdu.