Ahoj stromkaři, pokusil jsem se Vám snad vtipnou formou popsat, jak se ze mě stal jeden z vás a co k tomu vedlo. Budu psát na pokračování, snad vás to bude bavit.

Když mi bylo asi 10, strejda měl fichtla, kdo v té době ne, že. A tak jsme s bratrancem na zahradě v Hájku u Frýdku-Místku točili první motominuty na tomto legendárním stroji. Jemu to celkem šlo, ale o mě se dalo říct, že sudičky neměly v úmyslu nechat mě jezdit na motorce a tak jsem to po pár pokusech raději zavrhnul. No, spíše mi to zakázali dospělí, když viděli, jak bratranec chodil domů dodřený a popálený od kopřiv, kam jsem ho s železnou pravidelností v první zatáčce zahazoval. Když se na to podívám reálně, divím se, že se mnou na to vůbec sedal, když už při první jízdě jsem pustil spojku, valil po zadním a on měl v obou půlkách štěrk a bláto. Nalijme si čistého vína,  ta frajeřinka na zadním nebyla úmyslem, a když jsem po 100 metrech dokázal splašené 3 koně zastavit, tušil jsem, že to byla jedna z mých posledních jízd. Nemýlil jsem se. Radši jsem si koupil kolo a silou jednoho koně se učil držet stabilitu a neřešil jsem, jak rychle pouštět spojku. Věřím, že jsem tím zachránil život nejen Mirkovi, ale i sobě, rodičům a všem uživatelům komunikací.

Nesednout na omotorované jednostopé vozidlo mi vydrželo asi 25let. Všichni si pamatovali, jaký jsem byl talent a tak asi všechny, včetně mě, překvapilo, když jsem přišel domů a manželce řekl, že si chci koupit motorku. Tou dobou jsem do práce už rok dojížděl na skůtru. Jelikož to bylo v Holandsku, musel jsem jezdit po cyklostezkách a nebavilo mě se motat mezi chodci, cyklisty, kterých je v Holandsku více než tulipánů, koňmi a ostatními skůtraři. Jednou jsem se rozhodl, že toho mám dost a vyrazil jsem po cestě. Ten pocit! Nikde koblihy od koní, nikde pumpičky, no prostě paráda. Bral jsem za to, až mi tričko vlálo a cítil jsem se tak volně, zažíval jsem ten pocit svobody a nezávislosti, dokud se vedle mě neobjevilo Bávo 1200 GS a na něm policista, co neměl vůbec pochopení pro můj únik za hranice cyklostezky. Když vedle mě ta obrovská kráva zastavila, ze sedla svého skůtříku jsem se díval zhruba tak na nádrž. Věděl jsem, že ujíždět asi nebude mít smysl. No skončilo to domluvou, že na cestu patří motorky a ne moje malorážka. Ale pro mě to neskončilo. Už jsem to věděl, chtěl jsem zažívat ten pocit mimo cyklisty, hovna od koní a bez policejního pronásledování.

Když jsem to teda oznámil ženě, bylo mi čerstvých 38let a ona se jen usmívala a věděla, že to je jen takový mladický vrtoch. Ale když jsem po týdnu přijel od Loiuse s dvěma taškama a účtem na 1200eur, nějak jí do smíchu nebylo. Na větu „Vždyť ani nemáš řidičák!!!“  jsem jen suše prohodil „To přijde“ a šel jsem si do ložnice zkoušet nové motohardy.