Nabídnu Vám tip na zajímavé svezení a možnost poznat trochu zastrčenější kouty na Vaší motorce, aniž byste spotřebovali půlku Vaší dovolené a při tom je jedno, na čem pojedete. Klidně s Jawičkou 350 nebo s posledním BMW GS.

Italské Dolomity zná u nás i majitel Pionýra a vlastně tam byl už kdekdo. Marmolada, Cortina d´Ampezzo. Přitom stačí popojet jen „kousek vedle“, za rozhraní Benátska do provincie Furlánsko Julské Benátsko a jste v motorkářském ráji, kde na úzkých silničkách s povrchem, který je fajn pro klasické motorky a endura, možná méně pro supersporty, potkáte během celé vyjížďky třeba jen 2 jiné motorky, kde si užijete úžasnou přírodu a kde Vaše chuťové smysly budou při zastávce okouzleny perfektní pastou, úžasným espressem a skvělou dvojkou červeného.

Naše skupina – V Strom 1000 a 650, Freewind 650, CBF 600, Royal-Enfield 500 se ubytovala na hranicích Itálie a Rakouska v Kartitsch. Výhoda – jste trochu stranou provařených tras, ubytování je cenově výhodnější a po ruce máte dost míst, kam na motorce nebo i pěšky vyrazit. I sama trasa na místo může být zajímavá, vyhnete-li se cestě po dálnicích a hlavních silnicích.

Nebudu unavovat trasami na místo nebo v nejbližším okolí, které všichni znáte, ale doporučím trasu do míst, kudy protékají v horních tocích řeky a říčky Piava, Tagliamento, Lumiei atd. Kdysi zde končilo naše Rakousko Uhersko, takže milovníci pevností si přijdou také na své. Dodnes je mnoho z nich zachovalých, zajímavostí je, že mnohé staré vojenské silnice zde doposud slouží a jsou vyhrazeny pro potřeby systému NATO (pro možné uzávěry horských průsmyků), takže věnujte pozornost občas příkazům na tabulích.

Náš bod startu začíná v rakouském Sillianu. Přesuneme se do Itálie a v San Candido odbočíme vlevo na silnici SS 52 směr horský pas Kreuzbergpass (Passo di Monte Croce di Comelico), úžasnou silnicí, kde to rychle odsýpá, dojedeme do Santo Stefano di Cadore. Odbočíme vlevo a podél řeky Piave (znalci válek tu řeku budou znát) pokračujeme po SR 355 do Campolongo. Zde odbočíme vpravo na SR 465 (Via Frison). Cesta se zužuje, vchází de lesa podél horské říčky Frison (kde se čile pracuje na protipřívalových opatřeních) pomalu stoupá. Zde si naše osekaná skupinka příznivců spíše kochaček a ne broušení kolen o asfalt  (V Strom 650, Freewind a Enfield) všimla dvou věcí. Velké cedule, že silnice je uzavřená a vpravo odbočky k místní restauraci Baita Pian de Osei. Otvírá ve 12, ale majitel venku klepal ubrusy. OK, kousek se vracíme na odbočku a zajíždíme k restauraci. Jednak na malé pivko (slunce svítí), skvělou kávu a poradit se. Ptáme se, zda stará vojenská silnice ke Casera Laverdet a dále k městečku Sopra je průjezdná. Když jsou zde cedule, že je uzavřená. Majitel na nás mrkne a říká, že motorky to zvládnou ☺ a že máme být opatrní a neblbnout. OK, vyrážíme. Přijíždíme k mostu nad údolím, kde je sice oplocená brána, ale je z poloviny otevřená. Pomalu přejíždíme po vojenském mostě (souběžný se starým provizorním) a na druhé straně nás čeká již šotolina a občas štěrk. Povrch cesty není vhodný pro supersporty, ale naše cendura a Enfield to zvládají s přehledem. Jedeme opatrně a slušně, přece jen se asi pohybujeme v zóně, kde mohou být problémy. Povrch je pokryt starým asfaltem, nebo je to povalová cesta/šotolina, na boční spojnici je i malý brod. O kus dál další most překlenuje opět hluboké údolí. Kolem nás jsou vysoké skalní štíty, v jednom z nich vidíme střílny palebného postavení, vysekaného ve skále, původní kus cesty je zavalen obrovitými kameny a naše cesta šplhá po zakroucených serpentinách nahoru k místní kapli. Potkáváme dělníky, opravující vyzdívku podloží silnice, pomalu a slušně je míjíme a zdravíme. Mávnou rukou, ať jedeme dál – to je výhoda za slušnost a zdvořilost, nepřehradí cestu a pustí nás dál. Kolem zurčící malé říčky, která se na jaře mění v divoký tok, dosáhneme vrcholku. Až v CZ jsem zjistil, že se jedná o původní italskou vojenskou silnici, která po válkách fungovala pro potřeby místních obyvatel. Koncem 80.let obrovské průtrže a sesuv skal část silnice strhl a zavalil. Silnice byla opravena pro potřeby armády (uzávěra údolí vojsky NATO proti postupujícím vojskům Varšavské smlouvy), opraveny i bunkry a opevnění. Silnice je opravována, ale s normálním otevřením se díky astronomickým nákladům na opravu a s využitím jen pro místní nějak moc rychle nepočítá. (Důvod –  jako u nás. Oprava se veřejně soutěží a cena za opravu vypadá, že by se tam snad měla budovat druhá pražská Blanka… ). Cesta do Lavardet dosáhne vrcholu, kde projíždíme stádem ovcí a napojujeme se na silnici SP 619, po níž doprava míříme ke křižovatce se silnicí SP73 a po této cestě do městečka Sauris di Sotto a k nádrži přehrady, která v soutěsce svírá Lago di Sauris. Přehrada v uzounké soutěsce z 30.a 40.let zcela zadržuje v sobě veškerou vodu, takže pod hrází ve skalní průrvě je sucho. Pohled z vrcholu hráze není nic pro toho, kdo trpí závratí, přehrada se jakoby sama nad sebe nahýbá. Jo, a neházejte dolů šutry. Já si to v italštině přečetl, ale než sem to řekl kolegům, 3 kamínky zahučeli dolů. No, pak už si dali říct. Tak dolů aspoň plivali… a to už jsou staří, dospělí a s dětma! Cesta (Strada del Monte Pura) po koruně hráze okamžitě vchází do tunelu v kolmé protější stěně, cesta je to sotva pro jeden vůz a skútr v protisměru. Po chvíli vyjedete z chládku tunelu a začnete stoupat po silnici ze 40.let k malým vesničkám ve svazích zdejšího masivu. Místo svodidel je občas malé cimbuří, cesta serpentinami prudce stoupá a po chvíli vidíte vrcholky Monte Nauleni a Monte Cretis. Nahoře v restauraci v poklidu špagety aglio olio e peperoncino, odpočinek. A pak v šílených zářezech s vracečkami na 1.stupeň klesáte v horku do dalšího údolí. Cesta je udržovaná, ale není to hladký asfalt. V městečku Ampezzo zastavte na čtvercovém náměstíčku. Vypadá to, že by zde hned mohli natáčet film z 60.let se Sofií Loren. Malá zahrádka u kavárny a opět úžasné espersso.

Před vesničkou Mediis odbočte vpravo na SR 552. Řeka podél klasického alpského veletoku Tagliamento se vine 2-3 km až k nízké přehradě. Tagliamento už zde má několik set metrů široké koryto plné písku a jemného štěrku s průzračným čůrkem vody uprostřed, na jaře se však masy vod řítí dolů údolím, napájené tajícím sněhem. Přejedeme korunu hráze a za ní opatrně, asi 400-500 m, je nenápadný sjezd do koryta řeky. Netúrujte motory a neblbněte, opatrně sjeďte i s motorkami do koryta řeky, méně zkušení postaví stroj na okraji, zkušenější enduristé pár desítek metrů korytem popojedou a největší fajnšmekři jedou až k vodě co to dá, než motorka v drobném kamení upadne ☺. Koupel v čisté a chladivé vodě nás tehdy v létě skvěle osvěžila na další cestu. Přes Tramonti di Sopra a Tramonti di Sotto odbočíte za malou zátokou na úzkou silničku měr Pradis di Sotto a Pradis di Sopra do Vito d Asio na silnici SP1. Celá tato část, po které jsme jeli, je plná stoupání a klesání, zatáček, s klidným provozem pouze místních obyvatel. Často cestu stíní stromy, můžete si strčit nohy do chladného horského potoka, jen tak se posadit a odpočinout si. Je úplně jedno, na jakém pojedete stroji, ale kdo si chce užít poutavých výhledů, hezké přírody, klidu bez davů turistů, kdo nemusí nutně v zatáčce mít skloněné koleno a brousit slider, pro toho je to ideál.

Ve Vito d Asio najedete na důležitou severo-jižní spojnici a přes Pozis, Tolmezzo a horský přechod Plöckenpass zpět do Rakouska.

Proč si dovolím doporučit Vám tuto část italských hor? Nejsou tolik přeplněné turisty, včetně motorkářů. Nemusíte být odborník na projetí zatáčky na koleno, díky menšímu provozu můžete jet své tempo. Nemusíte mít poslední model cendura či supersportu, vaše Jawa 350 si zde poradí také (má-li funkční jedničku). Navíc – nemusíte se držet itineráře, který jsem popsal. Mnoho a mnoho dalších cest a cestiček k horským přejezdům a usedlostem, nebo pasteveckým chatám vám odkryje nádherné kusy přírody. Silnice jsou zde kvalitou obdobné našim (tedy mimo střední Čechy), čerpacích stanic je sice méně, ale najdete. Tuto oblast Furlánska máte na dosah jednodenní cesty, ať už je váš stroj stopětadvacítka či litr. Ubytování v Itálii v létě dražší, proto je zde výhoda snadnějšího a levnějšího ubytování v Rakousku, kde můžete tankovat i palivo. Takže levnější benzín v Rakousku, lepší a levnější kafe v Itálii ☺

Jen prosím – dbejte na ochranu přírody, pojedete-li po malých silničkách. Italové mají motorkáře rádi, ale zorat zubatou pneu někomu pastvinu a řádit na lesní pěšině vám i zde přivodí postih od Polizia Municipale, Stradale či Finanziale – podle toho, kdo přijede dřív. O lstivých carabinieri nemluvě 😀 Vjedete-li do suchého koryta řeky a není-li tam zákaz, chovejte se slušně. Koryto není místo pro divoký motokros, ale zkusíte-li jen třeba několik set metrů bez řvoucího motoru popojet k hezkému koupání, nemělo by to vadit.

Itálii i v Rakousku se sice jezdí svižně, i po vedlejších silnicích, vy jako cizinec však buďte obezřetní. Ne každý umí plynně italsky nebo německy a strážci zákona při překročení rychlosti jsou nesmlouvaví. I když… Autor se vracel z této motodovolené sám, dal přednost individuální a trochu pomalejší cestě, avšak mimo dálnice. Je tedy všední den (pátek), 7:15, silnice č. 108 Lienz – Mittersill. Povolená rychlost 100 km/h. Nulový provoz, cesta ze silničního tunelu/galerie pomalu stoupá k úpatnímu tunelu Felbertauern. Na silnici je vidět zabrání odstavného pruhu kvůli stavbě, ovšem hezké počasí, žádný provoz a teprve začátek skoro 600 km dlouhé cesty znamená, že omezení ze 100 km/h na 50 km/h je asi spíš doporučení (předchozích několik desítek km v ranní dopravě dává zkušenost, že domácí řidiči se snížením rychlosti spíše inspirují, než že je plně akceptují). Ubrání plynu, rychlost motocyklu se snížila nakonec na 75 km/h, rovný úsek silnice široký skoro pro 4 auta vedle sebe hezky ubíhá. Všímám si, že dále za stavbou stojí v protisměru Octavia. Hm, asi stavbyvedoucí nechtěl parkovat v oploceném úzkém místě stavby. V okamžiku, kdy se začnou otevírat oboje dveře Octavie asi ve vzdálenosti 250m a kdy je zřejmé, že tenká lišta nad střechou vozu není příčník na lyže nebo lopatu, ale policejní maják, je jasno… Hrkne ve mně. Ihned zavírám plyn a dávám pravý blinkr. Ani na mě ten policista nemusí mávat, vlastně mávne jen jednou, chápe, že mi to došlo dřív, že mám zastavit. Zastavuji asi 3m před jejich vozem (přece nebude ke mně utíkat), vypnu motor (nebudeme na sebe přičet) a odklápím plexi helmy (abychom si rozuměli). Pan policista velmi slušně pozdraví, přičemž já maturitní němčinou kontruji a hned hlásím, že je mi to jasné, že je to moje chyba a moje hloupost. Pokyvuje hlavou (zdá se, že přátelsky) a poprosí mě o doklady. Vytahuji je a předávám a říkám, že mě to mělo být jasné, že jsem neměl koukat na rychlost, jakou ukazovala navigace, ale dodržovat pečlivěji značky. Policista kontroluje registrační značku a říká, ejhle, Česká republika. Omlouvám se za svoji němčinu, ale on pokyvuje, že ne, že je to prima a že tedy mi změřili vyšší rychlost. Nakonec mají na kameře 75km/h… Trnu, o kolik se prohne můj účet a nadávám si za to, že jsem nepřibrzdil víc. Policista vysvětluje, že mě mají na záznamu a že mi pokutu dát musí. Já s tím souhlasím. Je to moje chyba. Policista se ptá, zda mám hotovost, nebo že kousek v obci je bankomat. A že tedy pokutu prostě musí dát a že si myslí, že 35€ a jestli mi to nevadí.

Padá mi kámen ze srdce. Ne že by peněženka oplývala zbytečnými €, ale temné mraky, složené ze 100€ bankovek, které ode mě mizí, se rozplynuly. Policista poprosí spíše o menší bankovky, že nemá na velké zpět, vypíše pokutový blok dle značky motorky a RZ a ptá se, jak se mi líbila dovolená v Rakousku. Poté po výměně „peníze za pokutový doklad“ mi popřeje šťastnou cestu, ať si dám v nejbližším městě pozor, že se tam kolegové teď také měří a ať jedu bezpečně. Že mám určitě dlouhou cestu a ať dojedu ve zdraví. Loučíme se oba s úsměvem. Odjíždím s pocitem, že policista mi dal hezkou lekci.  Že člověk si má opravdu všímat svého okolí a značek samozřejmě v první řadě. A také to, že je přece důležité dobře a bezpečně dojet do cíle, ne dojet rychle do cíle. Možná tohle je v rakouském pojetí heslo „pomáhat a chránit“. A zarylo se mi to do paměti asi více, než jen ona 35€ pokuta….

Můj závěr – když už člověk udělá hloupost, tak normálně komunikovat (jakkoliv), slušně, hádky jsou zbytečné a určitě není dobré ze sebe dělat nevinného, nebo se rozčilovat.