Vím, že jste toho už o Bosně četli hodně a že Vás asi budu nudit, takže pokud máte po krk cestopisů o Balkáně, vřele doporučuji kliknout na tlačítko zpět nebo zavřít stránku. 

Každopádně, pokud jste neklikli, zkusím vám popsat můj a Jurinův výlet, který s klidem popisuji jako nejlepší dovolenou, kterou jsem zažil. Jelikož jsme oba z Ostravského kraje, cestopis může obsahovat vulgarizmy, nevhodná slova nebo prostě jiné chujoviny.

Oba drandíme stejnou mašinu, litrového stroma z roku 2014, tudíž plánování bylo jednoduché a jediné omezení, které jsme předem viděli, byly pneumatiky a moje malé zkušenosti mimo asfalt. Už od února Jurin řešil, jaké gumy obout. Já jsem měl polonové Pirelli Scorpion trail II a neměl jsem v úmyslu přezouvat a tak jsem od začátku Jurinovi opakovat nesmrtelnou větu : OFF nepojedem. Asi o ní ještě něco uslyšíte. Celou dovolenou jsem chtěl pojmout formou absolutně volně…bez plánování, cílů a předem určených tras. Jurinovi jsem sice hrubý odhad poslal, protože už v dubnu byl lehce nervózní z toho, kam pojedem. Cíl byl jasný, směřujeme na jih a uvidíme. Asi vás napadnou komentáře typu: a to jste nejeli tam a tam, no to jste o hodně přišli, cože, vy jste minuli Nockalmstrasse a valili po dálnici atd…ale my to prostě neměli v plánu, prostě jsme jeli tam, kam nás to zavane a bylo to super a nemrzí nás to, co jsme neviděli.

Poslední víkend v květnu jsme měli naplánovaný V-Strom CZ sraz v Anníně na Šumavě a tak jsme vymysleli, že pojedeme na jih rovnou z Annína, tudíž jsme se museli sbalit na 11 dní. Já jsem ještě v úterý servisoval motorku, ve středu začal balit, a když mi kluci, co jeli na sraz, volali, že vyráží, ještě jsem měl ruce v předním světle a měnil na poslední chvíli žárovku. To, že jsem ve středu ještě neměl sbaleno a nakoupeno mi už s vidinou volnomyšlenkářské dovolené přišlo v pohodě, no stejně jsem na místo srazu přijel o pár minut později, než jsem měl (ale Jurin tam stejně ještě nebyl, tak jsem mohl zachovat poker face). Ten jsem si ale neudržel, když jsem zjistil, že intercom zabudovaný do přilby nechce s tím jeho hovořit, přestože předtím mu to problémy nedělalo…řekl jsem: serem na to, to rozchodíme později. Cesta do Annína bez problémů, když vynechám to, že jsem Jurina nechal vyhladovět až na do situace HANGRY (Hunger Angry – k nasrání hladový) a musel mě předjet a důrazně mi vysvětlit, že už dál nepojede, bo má hlad jak cyp…tak jsem zastavil u motorestu, kde jsme se nadlábli. První kvalitní hláška od něj proběhla, když jsem si u krásné mladé servírky objednal zázvorovou limonádu a on se před ní na plné kolo zeptal: Zázvorovou limonádu? Tobě nestojí? No nešlo na to nic říct a slečna o mě ztratila už tak malý zájem [Symbol] Večer jsme z Annína vyrazili na večeři do Restaurace u Štěpána, kde Polreich nechal samolepku se třemi hvězdami. Jako jo, je tam draho, ale to žrááááááádloooo, no paráda. Během srazu se nic zvláštního nestalo, Láďa, co s náma přijel, si při představě té cesty zpátky  z Annína do Suchého (u Boskovic) radši hodil motorku na nohu a nechal se na frajera odvézt sanitou se zlomeným kdoví čím do nemocnice ve Strakonicích, posléze na operaci do Brna a pak domů. Tímto mu na dálku přeju rychlou rekonvalescenci. A jelikož jsem intercom nerozchodil, tak jsem se otočil ještě do Písku do Bikerscrown pro nový – 6litrů, no ale jak se později ukázalo, dobrá investice.

Najeto 600km, ubytování 200Kč za noc, benzín jako doma

Neděle 3.6.

Ráno jsme vstali v 6, umyli se, pobalili, rozloučili s tou super V-Strom bandou a vyrazili na cestu asi v osm. Z Annína směr Železná Ruda, Salzburk, Villach. Začátek cesty byl plný krásných zatáček, nových cest a úžasných výhledů. Je vidět, že na západ od nás na motorkáře myslí, protože svodidla jsou skoro všude až na zem. Pak koupit dálniční známku pro rakouské dálnice, pohodlně se posadit a hurá. Někde v Rakousku jsem uviděl šipku na Faaker see a to mi prostě nedalo a musel jsem na to mrdácké jezero odbočit. Před slovinskými hranicemi se rozhodujeme, jestli jet po dálnici nebo se motat někde mimo, ale naše prdele nám naznačují, že bychom to měli uspíšit a být v Rijece co nejdříve.

<hr />

Nakonec, za 7,5Eura to stálo za to, profrčet Slovinsko, a k večeru jsme už parkovali v kempu Ostroč pod Rijekou. Ubytko pod stanem, krásné čisté prostředí, sprchy, záchody ale hlavně moře do kterého jsme okamžitě skočili ochladit naše sedly zničené zádele. Večeře z konzervy.

Najeto 662Km, benzín 1,339 – 1,449eur, kemp 13Kuna/noc

Den 2. 4.6.

Ráno jsem zjistil, že si chorvatští mravenci udělali z gumicuku dálnici k mojí motorce a z muších mrtvol na plexi si udělali švédské stoly. A jak se jim tam tak líbilo, tak prolezli stromka tak dokonale, že ještě dva dny poté jsem je nacházel na různých místech motky. No co, aspoň pocestovali. Chtěl bych vidět jejich zmatené ksichty, když se probudili v Bosně. Po snídani jsme vyrazili po jadranské magistrále směrem Bosna, protáhli se pod Plitvickými jezery a kolem poledne vjeli do Bosny. Na hranicích pohoda, kontrola jen dokladů od motorky a pasu/občanky. Za hranicema jsme vyzkoušeli, že jim radary u cesty fungují, naštěstí fotili zepředu, tak jsem se aspoň zazubil (v integrálce). Překvapilo nás, že nikde není směnárna a tak jsme dojeli do prvního většího města a tam vyměnili každý 100eur na konvertibilní marky, pak našli BH Mobile a koupili za 15Km datové simkarty s 5GB dat a odfrčeli směrem Dubovsko, kde jsme odbočili z hlavní na vedlejší a mazali na jih. V jedné vesnici jsem uviděl šipku vodopády Buk a tak jsme odbočili. Asfalt skončil hned za vesnicí a objevila se krásná šotolina. No, off nepojedem ne [Symbol] tak jsme pokračovali až k závoře, kde jsme vysypali každý 6Km za vstup a starý indián nás pustil dovnitř, kde jsme asi po kilometru dojeli na „parkoviště“ a potkali tři Čechy na motorkách, kteří se k vodopádům dostali po šotolině z druhé strany (na špalkách). Chvíli jsme pokecali a vyrazili se podívat na vodopády. Nikde nikdo – ideální situace splnit úkol předsedy naší v-strom cz bandy (pokud si budete mýt prdele v Plitvicích, tak hlavně ne v klubovým dresu). Na cestě zpátky k motorkám začalo pršet a tak jsme si hodinku poseděli v přístřešku a divili se, proč jsme na jediném místě v Bosně, kde zrovna podle meteoradaru prší. V hlavě se nám už ale oběma klubal červík pochybností…rady typu „pokud je šotolina suchá, tak to dáte i na cestovních gumách, nesmí ale zapršet“ nás lehce znervózňovaly. Přestalo pršet, tak jsme si řekli, no co, serem na to a jedem a na pohodu jsme vyrazili. Dokonce jsme i mercedes A class předjeli, ale spíše to vypadalo, že pasažéři hledají místo k rozmnožování než možnost zazávodit si s motorkou na mokré šotolině. Asi by vyhrál, tipuju. U místa na koupání jsme si zastavili, Jurin to zkusil, ale jakmile zjistil, že voda má asi 5 stupňů, tak to vzdal a jeli jsme dál. Povzbuzeni úspěchem nepoložení mašin na mokru jsme si to švihali po asfaltu směrem Dvar.  Valíme to kilem a najednou se dívám, kuwa, tam končí asfalt! A zatáčka doleva! Jirkovi jsem do intercomu dal jasné znamení PYČO PYČO PYČO PYČO a brzdil zadní, co to šlo. Jakmile se to dalo ovládat, zatočil jsem doleva a zastavil, abychom si vylíčili, jaké to jet poprvé kilo na šotolině na silničních gumách. (Interkom zaplacený poprvé)  Ujeli jsme asi 10km a jak šotolina začala, tak skončila a najeli jsme na hezký asfalt, co vedl krásnýma vracečkama až nahoru na kopec. Jako super, akorát ty kameny, co se občas utrhnou ze skály a spadnou přesně do stopy na výjezdu ze zatáčky, nejsou nic moc. Ale vyhýbací manévry máme celkem zmáknuté, takže jsme bez komplikací dojeli do Dvaru. Občas jsme potkali policajty, co si nás jen prohlídli a jeli dál. Ve Dvaru chcípl pes, konkrétně tři hned na příjezdu. Ubytování žádné a tak jsme vyrazili směrem k jezeru Župica, že se ubytujeme tam. Po cestě jsme ale našli ve vesnici Mrde u potoka přístřešky a po domluvě s místními jsme se zahnízdili tam. Po půl hodině jsme viděli partu 6 motorek, kteří taky hledali, kam hlavu složit a tak se k nám přidali – no a jak jinak, než Češi že [Symbol] Umyli jsme se v potoce, co měl tak o stupeň míň než Una, do které Jurin nevlezl a šli jsme si vyměňovat zkušenosti, zážitky a tekutiny (ne tělesné, pálené) s druhou grupou. Super lidi, krásný večer, který nám akorát narušil jeden místní, který se nám svou plynulou bosenštinou snažil nabídnout ubytování za 5 marek pro jednoho…trošku s křížkem po funuse, když už jsme měli i spacáky nachystané. Ale vydržel to tak do jedenácti, kdy jsme se odebrali do stanů a on, posilněn tak 5 panáky a kdo ví, co měl předtím, se odebral do svého žlutého mercedesu a odfrčel do tmy. Jo a ještě jedna rada, pokud parťák potřebuje na záchod, domluvte se, jak dopředu to bude signalizovat, protože v okamžiku, jak se rozhodl zastavit jsem tam měl šestku a na šotolině vedle cesty jsem to nestíhal nakopat dolů a dobrzdit a smrčka jsem opustil v krásném odpíchnutém řiťbergeru do kopřiv. Poškození motorky nula, ego mínus jedna. Jediném, co Jurina sralo bylo, že to nenatočil.

Najeto 284km

Den 3

Z Mrde jsme vyrazili hledat to jezero, co jsme večer nenašli. Po 10km šotoliny nám došlo, že už ho asi neuvidíme a tak jsme vesele pokračovali po krásné horské cestě přes Rore směr jih. Ovčácký pes po nás sice šel jak po uzeným, ale mnohem více nás trápily mouchy, co měly tak tři centimetry v kohoutku a sedaly na nás, kdykoliv jsme zastavili. Ale jinak krajina přenádherná, krátery způsobené propadem podzemí neuvěřitelné. Najednou jsme byli zase na asfaltu, frčeli dál přes nějaké letiště do vesnice, kde jsme si koupili šišku něčeho, co se vzdáleně podobalo salámu z roku 1970, a zbouchali jsme ji hned u obchodu. Posilněni jsme vyrazili přes Buško jezero hledat památník českým pilotům, kteří zahynuli při letecké katastrofě v roce 1998 u obce Stipaniči. Ten jsme po koordinaci s místním staříkem našli, vzpomenuli a pokračovali dál na Tribistovo jezero, kde Jirku málem sejmula dodávka Algida. Po nalezení kešky jsme vyrazili směr vodopády Kravica, dokud mi neuletěl nepromok na tankvak. Jirkovi jsem řekl, že se pro něj vracím a otočil jsem se a on pokračoval na nejbližší místo, kde se dalo zastavit.  Jakmile jsem zachránil uprchlíka, tak jsem se otočil a vracel za parťákem, kterého jsem našel v dost nestandartní poloze snažíc se zvednout ten jeho autobus na šotolině. On totiž zastavil, dal si bočák a chtěl si připojit nějakou nabíječku, čímž ztratil rovnováhu a odložil smrčka do trávy. Poškození nula, ego mínus jedna. Jediné, co mě sralo bylo, že jsem to neviděl. Pak jsme dojeli ke vstupu do vodopádů, ale jelikož už bylo pozdě, tak jsme se otočili a po 400m jsme našli apartmán za 25e na noc pro oba. Paní byla tak hodná, že nám vyprala naše extrémně smradlavé hadry (možná radši, než abychom je tahali do toho čistého ubytování). Sedíc venku jsme uslyšeli povědomý zvuk motorek a kde se vzali tu se vzali, stejná partička Čechů jako včera projela okolo. Nakonec se ubytovali taky a nemohli nás vynachválit, jak luxusní ubytování vždycky nacházíme. Výměna zážitků a tekutin byla opět moc príma.

Najeto: 247km, ubyt 25eur

Den 4.

Ráno jsme se probudili do dalšího teplého dne a udělali rychlé, ale dobré rozhodnutí. První bylo, že jsme se domluvili s paní domácí, že zůstaneme ještě jednu noc a že si odložíme veškeré zavazadla a nalehko si uděláme výlet.

Druhý nápad byl vzít plavky a projít se vykoupat k vodopádům Kravica. Voda sice měla asi 15 stupňů, ale to nám nevadilo, opláchli jsme se, našli kešku a vyrazili zpátky. Jurin si pro jistotu cestu dolů a zpátky zopakoval pro zapomenuté plavky a pak už nám nic nebránilo vyrazit směr Mostar. Zaparkovali jsme poblíž mostu, proběhli to staré město a udělali pár fotek, ale celkově nás spíše obtěžovaly tuny turistů a prodejců tretek, stejně jako naháněčů do restaurací. Tak jsme lupli kafe a vyrazili směrem k Srbsku, které jsme ani neměli v plánu původně navštívit. Vinou chybného plánování jsme za cedulí Welcome to Republica Srpska pokračovali dál a zjistili, že Srbsko jej krásná země plná nádherné přírody.

Cesta najednou skončila a my jsme pokračovali po šotolině dál do kopce. Jirkovy poznámky, že šotolinu nepojedem, jsem úspěšně ignoroval a až jsme dojeli na vrchol cesty s neuvěřitelnými výhledy tak jsme oba svorně uznali, že to chyba nebyla.

Sice jsme netušili, jaké cesta nás čeká dolů, ale to nám nevadilo a vyrazili jsme. Cesta se postupně klopila dolů, až se dostala do fáze serpentýn vedoucích po úpatí svahu, kde jsme o pár set metrů níže v dálce viděli její pokračování. Chybějící okraje, spadané kamení, šotolina od písku po kameny jako hlava, auta v protisměru, kde se ani čekat nedala – to všechno jsme zvládli a po hodinovém sestupu jsme najeli na asfalt směřující zpět do Bosny.

Při sjezdu do obce Stolac mi cestu zablokovala nějaká oktávka a když jsem dobrzdil a podíval se na značku, s úsměvem jsem na ně spustil – nazdar Pražáci, co tady děláte? S překvapením na tváři mi řekli, že se jdou najíst a jelikož jsme měli taky hlad, zaparkovali jsme a našli úžasnou restauraci Old Mill – Starý Mlýn, kde jsme se za 15km dosyta najedli.

Já jsem si objednal Grilled Plate a Jurin to druhé, co bylo naproti v jídelníčku – Grilovana Ploča. Jako pobavil. S plným žaludkem jsme my kreténi vyjeli na zříceninu hradu Stolac, kde jsme vystoupali pěšky od brány hradu až nahoru, a ve 30stupňovém vedru v motohadrech jsme hledali kešku. No magoři. Jelikož už byly asi 3odpo, tak jsme vyrazili směrem na jih, abychom se opláchli v bosenském moři. Cesta byla příšerná, sice klikatá ale jen pro jedno auto a ještě k tomu klouzala. K moři jsme dojeli docela pozdě a utahaní, jak po extra šichtě v rubani, ale 10 minutová koupel nás osvěžila a vyrazili jsme zpátky. Před obchodem mi došlo, že jsem toho moc nevypil a tak jsem do sebe otočil 1,5l nějakého drinku a jeli jsme. Cesta mezi Neum a chorvatskou hranicí byla úžasná, nová krásný neklouzavý asfalt a plno zatáček. Na hranici bez trablů, pak bosenská hranice bez trablů a najednou jsme byli na dálnici. Jelikož jsme tam byli úplně sami, tak jsme proudem vzduchu motorky očistili a cítili jsme se jak kingové, když jsme to každý ve svém pruhu valili směr ubytování. Ke konci jsme sice trochu bloudili, ale v 9 večer jsme byli zpátky, dali sprchu, večeři, pivo a šli spát.  Během dne se nám podruhé vyplatil intercom, kdy Jurin trošku zachrápal a vzbudila ho až moje otázka: Vidíš, že to auto před tebou brzdí? Pak už ho viděl…

Najeto 251km

Den 5

Ráno jsme se vzbudili do dalšího horkého dne, pobalili saky paky, rozloučili se s milou paní domácí a zatáhli za plyn směrem do Srbska. Hned po pár minutách si Jurin vzpomněl, že zapomněl vodu, a tak jsme to ohnuli k benzince, kde jsme se docvakli, dokoupili tekutiny a frčeli přes Stolac po silnici 6-1 směr Gacko, kde jsme si užili nekonečné množství zatáček, cesta vedoucí mezi skálami, tunely vykutané do skály, prostě ráj. V Kisura Sutjeska jsme něco málo nafotili a Jurin otestoval, jakou má reakční dobu na mercedesy předjíždějící v protisměru v zatáčce (dobrou, žije). Vesele jsme pokračovali směr Sarajevo najít jeden cílů naší cesty, zbytky po zimní olympiádě 1984. Po cestě jsme zastavili na benzince na kafe a potkali další čtyři Čechy na cendurech, pokecali jsme a odfrčeli. Kafe začalo po hodině působit a když už jsem Jurinovi půl hodiny odepíral zastávku na záchod, protože v Sarajevu prostě nebylo kde zastavit, byl lehce nasraný, a tak jsme ještě pod kopcem pobavili místní zrychleným seskokem z motorky skoro z přízemního letu a značkováním místní fauny a flóry. Odlehčení jsme za pět minut byli nahoře a s otevřenou hubou hleděli na ten výhled na město. Trosky bobové dráhy jsme našli a já myslel, že bude prima nápad trochu kolem té trati pojezdit. No řeknu vám, když jsem se snažil na dvou metrech otočit nabalenou motorku v kopci mezi dvěma odtokovými kanály nekonečné hloubky, u toho jsem si nohu málem přerazil o stupačku a bylo jen 35stupňů plus, tak jsem to přehodnotil a vypadli jsme pryč. Jenže jsme nepočítali s odpolední špičkou v Sarajevu a zasekali jsme se v koloně uprostřed města. Po chvíli jsem stromka uvařil a pevně odhodlán ho uchladit jsem Jurina nechal někde v mraku splodin a vzal všechny i přes červenou zprava. Přežili jsme to všichni a valili dál. Mrkli jsme na kešky po cestě a našli nějaké pyramidy u Visoko. Po příjezdu do Visoko jsme zjistili, že je to mýty a magií opletené místo, které rozhodně stojí za to navštívit. Opět jsme potkali plzeňskou partu, nahoře na pyramidě slunce jsme potkali olomoučáky a ještě jednoho týpka, co tam meditoval, no prostě Čechů všude hromada. Po cestě zpátky Jurin špatně odbočil na kruháku a už si to mazal směrem na dálnici. Naštěstí našel exit dříve, než nájezd a připojil se ke mně. Ubytovali jsme se v apartmánu za 30e se snídaní, místo čisté, snídaně obrovská i pořádným kafem, za ty prachy dobrý.

Najeto 330km

Den 6

Ráno po snídani, když už jsem se tak dobře najedl, tak jsem se u motorky zamyslel a přišel na to, že je asi blbost furt ty motovaky vázat na sebe a že si tím akorát zvedám těžiště a tak jsem je navázal ve stylu alu kufrů na boky a hned jsem měl více místa a byl jsem si s nižším těžištěm o dost jistější. Z Visoko jsme to si to valili na Travnik po ukrutně nudné okrsce, kde jediné pozdvižení byly dvě policejní auta na majácích snažíc se předjet kolonu aut. Totální ignorace všech ostatních řidičů byla až úsměvná a tak jsme jeli v podstatě pořád za nima, dokud jsme neuhnuli na Šišavu. Tam se na našich unuděných ksichtech roztáhl rohlík jak cyp a už jsme si to směřovali po klikaticích do hor. Jurin při pohledu na navigaci prohlásil, že motorkářsky zvlhnul a jeli jsme po totálně prázdné cestě až do ski-areálu Bobanovac, kde Jurin neodolal zaparkovat stromka přímo na konci lanovky. Po nezbytné ukázce skoků na lyžích Skluzana Taviče jsme pokračovali na Jajce, dali i nějakou tu šotolinu a přes Grebenska a Zvečajska Klisura valili na Banja Luku.

Po cestě jsme ještě dali oběd, samozřejmě, že jsme potkali další skupinu čechů na cendurech, propletli se ukrutně nudnou Banja Lukou a prděli si to na sever. U Laktaši jsme se celkem ztratili, protože cesta před námi na navigaci prostě nebyla a tu, co navigace znala, jsme zase nenašli my. Ale nakonec jsme se vymotali až ku hranicím, ty jsme na pohodu překonali a byli v Chorvatsku. Směřovali jsme to k vesnici Mali Zdenci, kde jsem se prostě musel vyfotit a chtěli jsme se u místních jezer ubytovat. No komáři, sršni a blížící se bouřka naše plány nasměřovaly na Daruvar, kde jsme si mysleli, že na první dobrou seženeme ubytování. Po cestě si Jurin myslel, že viděli ceduli pokoje, tak jsme se vrátili a čuměli na nápis Odokje. No naštěstí nám google poradil, že tady prodávají selata, tak jsme to se smíchem otočili a dojeli do Daruvaru, kde jsme ovšem nemohli nic najít. Až jedna anglicky hovořící slečna vzala do ruky telefon, chvíli s někým mluvila a pak řekla: jeďte tady dolů a naproti obchodu s pitím je dům č. XY, tam se ubytujete. Jelikož mraky byly na spadnutí a tlačil nás čas, neptali jsme se a jeli. Vjeli jsme do dvora domku, kde se sice svítilo za oknem, ale jinak mrtvo. Po chvíli vyšla paní, na kterou jsme ukrutně lámanou chorvatštinou spustili, ona se na nás podívala a česky odpověděla, že jsme tady správně a že už nám chystají postele. Poté, co jsme posbírali brady ze země,  nám vysvětlila, že jsou česká menšina v Chorvatsku a že jsou už šestá generace, ale všichni umí česky, dodržují zvyky a podobně, no prostě paráda. Postarali se o nás jako o vlastní a jakmile jsme zaparkovali motorky pod stříšku tak nebe spustilo svoji hitparádu od větru po kroupy a hromy blesky a my jsme byli rádi, že nejsme u těch komářích jezer. Dorazili jsme poslední hovězí konzervu, naučil jsem Jurina, jak se otevírá pivo (závit) a chrněli jsme až do rána jak v bavlnce.

Najeto asi 350km, ubytko 15e každý

Den 7

Návrat: Ráno jsme se s tou milou rodinou rozloučili, předali malé dárky a vyrazili na nejnudnější část cesty, přes hraniční přechod Gola, vesnici Ortilos, kde jsme se u mých tchánovců nadlábli a dostali něco málo na cestu (jídlo, vajíčka, maliny, marmeládu) což Jirku ukrutně pobavilo a okolo Balatonu jsme dojeli do Veszprému. Druhý den Jurin osedlal stromka a vyrazil směr domov.

Celkově to byla úžasná dovolená, kterou nám vůbec nic nezkazilo. Lidi byli skvělí, cesty parádní, příroda nádherná. Prostě to stálo za to. A příští rok? Hola hola, Srbsko volá! Ale kdo ví, kam nás vítr zase zanese.