Chris Moss je novinář na volné noze, který jezdí na motorkách a píše o nich více než 30 let.

Za tu dobu, co jezdím na motorkách, jsem boural hodněkrát, ale žádná nehoda nebyla jako tato. Byl to můj první pád po deseti letech, a abych byl upřímný, na dlouho i ten nejhrůzostrašnější.

V létě 2017 jsem se brzy večer vracel domů ve skvělé náladě. Vyzvedl jsem si právě svou novou, na přání upravenou helmu a byl jsem z ní nadšený. Počasí bylo úžasné a poté, co jsem se rozmazlil chutnou zmrzlinou, mi zbývalo domů 10 mil. Už jsem se viděl, jak otvírám pivo. Ale na chlast dneska nedojde.

Projel jsem mírnou zatáčkou na Fosse Way a cítil jsem se plný života. Náhle se ale situace dramaticky změnila. Rána a já se slušnou rychlostí válím po zmíněné cestě. Nevysvětlitelně mě to katapultovalo z motorky. Nešlo si vůbec uvědomit, co se děje. Pro můj improvizovaný tanec na cestě nebyl absolutně žádný důvod a nepřišlo žádné varování. Zastavil jsem se a cítil jsem se trochu potlučený a doškrábaný.

Vtom jsem uviděl důvod toho chaosu. Mládě srnce leželo bez hnutí na cestě. Vyskočilo z remízku a snažilo se dostat na druhou stranu Fosse Way a vrazilo přímo do mé Suzuki V-Strom 650. Pojišťovna motorku odepsala jako totálku. Byla to její poslední jízda. A ani já jsem se nějakou dobu nemohl volně hýbat. Ale i přes bolest, přicházející z mnoha míst a úniku nějaké rudé tekutiny, jsem byl vcelku v pohodě. Rozhodně jsem na tom byl líp, než ta paní v autě, co nehodu viděla, když přijížděla. Ta byla totálně v šoku. Zkusil jsem ji uklidnit slovy „To je OK, už se mi to stalo předtím“. Popravdě, tohle se mi ještě nestalo. Sanitka tam byla do deseti minut a po rychlé kontrole potvrdili, že jsem relativně v pořádku. Ale pro jistotu mě vzali do Cheltenhamské nemocnice pro podrobnější vyšetření.

V nemocnici jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí. Cesta do nemocnice pod majáky mi dala chvíli na přemýšlení, ale to moc nepomohlo. Dokonce jsem si uvědomil, že moje dlouholeté zkušenosti s řízením velice agilního motocyklu v perfektních jízdních podmínkách byly totálně k ničemu. Totálně k prdu. Faktem je, že je jedno, kdo jste a jak moc máte motorku pod kontrolou, když vám Boží ruka naservíruje něco jako je zatoulaný jelen, nemůžete udělat vůbec nic. Je to prostě za hranicí vašich možností.

Přiznávám, že jsem byl celou noc hodně psychicky na dně, když jsem si to v nemocnici uvědomil. Sakra, říkal jsem si, ty se jízdou na těch zatracených motorkách můžeš zranit!! Ale já měl kliku, velkou kliku. Pořádné motorkářské oblečení mě uchránilo od nejhoršího. Bylo smutný, že moje 90 minut stará helma zažila svůj první a poslední pád. Kůže mě zachránila od horšího poškození svalů a kůže, přestože ty lehké kraťoučké rukavice mě až tak moc neochránily. Kůže na dlaních mých rukou byla sedřená, ale jinak jsem byl celkem v jednom kuse. Měl jsem jen krátké rukavice – a toto je výsledek.

Suzuki byla na odpis stejně tak jako moje sebejistota. Časem se to zlepšovalo, ale v místech, kde jsem mohl potkat nějaké zvíře, jsem vždycky jel dost opatrně. Na druhou stranu, fakt, že jsem najezdil asi milion mil a přitom srazil tak maximálně dva ptáky, mě celkem uklidnil. No, jen do okamžiku o sedm týdnů později, kdy mi přímo do cesty zprava skočil mnohem větší jelen! Netuším, jak jsem se vyhnul. Ale ten stress, kterým jsem trpěl, když jsem byl tak blízko, je až do dnešního dne nesmírně náročný. Srazit se s divokou zvěří se vám stane tak jednou za život – ale blesk málem udeřil do jednoho místa vícekrát. Změnilo mě to, už jsem nikdy nebyl jako předtím.

Zamyslete se, než vyjedete…kolama dolů!

Přeloženo z originálu:

https://drivetribe.com/p/how-the-scariest-crash-of-my-life-NvemBuilTkye63J-7l1goA?iid=REh6Y5fgTNuEL-oo1hXgMw